Dusot těžkých koní a břinkot zbroje nejbližších jezdců bylo to jediné, co Ludvík slyšel. Podle posledních zpráv, které doručili poslové, věděl, že se jeho bratr pod náporem orčích hord stáhnul do Karagashe, velké pevnosti, kterou nechal zbudovat jejich praděd, když ovládnul část severních území. Mrzelo jej, že se bratrově armádě nepodařilo udržet pozice u řeky Valdae, odkud by mohli pokračovat s útoky na pobřeží, což v plném důsledku znamenalo také ztrátu mnoha vesnic a menších měst, která se na severu nacházela.
„Půl dne před námi je Karagash,“ pronesl jeden z rytířů, když Ludvík nechal zastavit, aby si muži znavení pochodem odpočinuli.
Ludvík jen přikývl, neboť kraj u Aserských hvozdů dobře znal.
Seděl v trávě a sledoval armádu, kterou v nouzi dokázal posbírat. Ještě nyní v něm plály plameny vzteku nad mnohými šlechtici, kteří mu pomoc odmítli. Znal dobře jejich možnosti, vytáčky a námitky, kterými argumentovali, ale nedokázaly jej přesvědčit o jejich pravdě. Jeho otec vždy vyslyšel jejich prosby a nyní, když byl po smrti, na své dluhy vůči geronskému trůnu tak snadno zapomínali. Se smrtí krále se změnilo více, než si Ludvík myslel. A jistě nebyl sám. Krom nové války s orky, kteří již překročili práh Valionu, zde visela další bouře, která bude rozpoutána, aby přinesla změnu v rozložení moci a vlivu v království. A ani Geron se netajil tím, že bude prosazovat nárok na uvolněný trůn, neboť jeho moc i pokrevní spojení s rodem zesnulého krále jej k tomu předurčovaly. To ale přinesou teprve další dny, pokud se podaří zabránit nové invazi orků.
„Jaký máš plán?“ zeptal se Filip Jarnarský, hrabě z Maranou, který jako jeden z mála vytáhl s celou svou armádou.
„Nejprve navštívím bratra a zjistím, jak si stojí. Teprve s ním se poradím o nejvhodnějším útoku,“ odvětil Ludvík, který už nad tím déle přemýšlel.
„Karagash je ale v obležení,“ namítl mladý hrabě, vědom si neutěšené situace severní geronské armády.
„Vím, Filipe, to vím,“ odvětil Ludvík, „ale přesto uvidíš, že se to podaří,“ dodal s trochou tajemnosti.
„Okolí pevnosti bude jistě dobře střeženo,“ pokračoval Filip ve svých obavách.
„To jistě ano,“ souhlasil Ludvík, „ale nezapomeň, že Karagash není obyčejným hradem. O tom se ale brzy dozvíš,“ dodal a vstal, neboť pauza na oddych byla dostatečná.
Armáda se dala do pohybu.
Až do setmění postupovala mírně kopcovitou krajinou, než dorazila do údolí, kterým protékala říčka Losina. Za dalším kopcem se nacházela Karagashská planina, v jejímž středu stála pevnost. Z dálky mohlo toto místo připomínat rozlehlé, vysokými hradbami obehnané město. Byl to však klam, neboť za mohutnými zdmi se nacházela pouze rozlehlá citadela, kasárna a stáje pro početnou posádku. Ještě před několika lety byla pevnost významným politickým i strategickým místem, neboť střežila severní hranice geronského území. Po ovládnutí severního pobřeží však ztratila na významu a nyní byla využívána pro výcvik nových vojáků.
„Právě akorát,“ pronesl Ludvík při pohledu na bílý měsíc, který ani nevyčkal, až slunce opustí oblohu.
„Jsme připraveni, pane,“ zahlásil Mareval, velitel osobní stráže.
Princ přikývl a pohlédl na Filipa. „Nyní spatříš tajemství Karagashe,“ pronesl a pobídl koně ke klusu.
Dvanáct jezdců se řítilo podél kopce k Lunerskému hvozdu. Ludvík nechal v úžině mezi dvěma kopci zastavit, aby pohlédl směrem k hrdé pevnosti. Pod posledními paprsky slunce spatřili nepřeberné houfy orků zabírajících okolí.
„Je jich jako much,“ pronesl Mareval s nelibostí.
„Ano,“ přikývl Ludvík.
Nyní pochopil, proč se jeho bratr musel stáhnout. Jen doufal, že neutrpěl mnoho ztrát a on nalezne v pevnosti dost vojáků pro nový útok. Jen ten mohl zatlačit orky zpět na sever. To však nebude vše. Už nyní k němu přicházely zprávy o početných hordách, které se odtrhly od hlavního voje a pustoší okolní vesnice. Hon na ně však nebude započat dříve, než se podaří rozprášit armády kolem Karagashe.
„Musíme dál,“ pronesl záhy a vyrazil vpřed.
Byl prvním, kdo slezl z koně. Uvázal jej na okraji hvozdu z odvrácené strany karagashské planiny.
„Dále půjdeme pěšky,“ pronesl, neboť nechtěl, aby koně přilákali něčí pozornost.
Muži jej se smíšenými pocity následovali. Nikdo z nich nevěděl, kam je princ vede. Právě proto sledovali jeho kroky se zvědavostí a s obavou zároveň, neboť si až bytostně uvědomovali blízkou přítomnost nepřátel.
Ludvík se prodíral hustým porostem, až dospěl k hledanému místu.
„Připravte pochodně,“ pronesl k Marevalovi a jako první vstoupil do ústí malé jeskyně.
Plameny loučí osvětlovaly úzkou tesanou chodbu pokračující do nitra skal. Ludvík se otočil ke svým mužům a převzal od velitele pochodeň.
„Tato štola vede do pevnosti,“ pronesl a vykročil vpřed.
Chlad, vlhkost a kluzká jílovitá zem znepříjemňovala družině cestu. Nikdo ovšem nepochyboval, že po povrchu by to bylo o mnoho obtížnější. Filip si představoval, kolik orků tam někde nad ním odpočívá před dalšími útoky. Sám o této tajné chodbě neměl nejmenší ponětí, byť v Karagashi už několikrát byl.
Na konci chodby družinu přivítala masivní mříž.
„Otočte se!“ rozkázal Ludvík a vyčkal, až všichni uposlechnou jeho rozkaz.
Poté se přitočil ke stěně a začal rukou šátrat po reliéfu, znázorňujícím symbol letícího dravce. Jakmile nalezl ten správný výčnělek, zatlačil na něj a mříž se pohnula.
„Je otevřeno,“ pronesl a vstoupil do zděné chodby, která byla součástí karagashských sklepů.
Temná chodba, vyprázdněné sklepy a zbytky okruží sudů ležících na zemi byly to první, co Ludvíka přivítalo.
„Došly jim zásoby jídla, pane,“ pronesl jeden z mužů.
„Stejně tak i dřevo, když muselo dojít i na sudy,“ dodal další.
Ludvík jen přikývl a se smíšenými pocity přidal do kroku.
Hlavní dveře do sklepení nebyly zavřeny. Ostatně už tu nezbylo nic, co by měly ochraňovat. Ludvík vyšel na nádvoří, kde seděl muž opřený o stěnu a s mírným úlekem sledoval nečekané hosty.
„Kde najdu prince Mariána?“ zeptal se Ludvík.
„Tam, pane,“ odvětil voják chraplavým hlasem a ukázal na nejvyšší věž pevnosti.
Ludvík přikývl. Teprve nyní si všiml oroseného čela a nepřítomných očí vojáka, které k němu hleděly.
„Je nemocný, pane,“ odvětil Mareval, snad aby omluvil nevhodné vojákovo chování.
Ludvík ho gestem uklidnil, že nečeká, až voják vstane a zasalutuje, a rychlým krokem pokračoval přes nádvoří. Podobných mužů spatřil hned několik. Za zdmi hlavní pevnosti pak slyšel výkřiky velitelů, formující nové stráže před hradbami.
U vstupu do citadely stála skutečná stráž. Zkříženými sudlicemi dávala najevo, že dovnitř nemíní vpustit každého.
„Nepoznáte svého pána?!“ křikl Mareval.
Strážní pohlédli na Ludvíka a jejich paže mu pomalu uvolnily cestu.
„Omlouváme se, Výsosti. Nečekali jsme takovou návštěvu,“ pronesl omluvně jeden z nich.
„Hledáme prince Mariána,“ sdělil Mareval.
„Princ je chorý,“ odvětil strážce.
„Nemocný?“ podivil se Ludvík.
„Ano, Vaše Výsosti,“ přisvědčil strážce kývnutím.
„Co mu je?“ zeptal se Ludvík s obavou.
„Nevím, pane. Vyhledejte vrchního velitele, ten vám jistě řekne víc. Naleznete ho v hlavním sále,“ dodal strážce.
Ludvík prošel kolem stráží a pokračoval k hlavnímu sálu.
„Nemocný?“ opakoval tiše.
Z toho, co v pevnosti doposud viděl, neměl dobrý pocit. Čekal odhodlané a bojechtivé obránce, s kterými by mohl počítat při novém útoku, ale nyní spíše směřoval myšlenky k nemoci, kterou údajně trpěl jeho bratr. Byl to zánět v ráně utržené v boji, nebo choroba, kterou trpěli muži na nádvoří? Ani jedno by v současné situaci nebylo dobré.
Jako první vstoupil do sálu, kde posedávalo u kulatého stolu několik mužů. Špinaví, strhaní a v rozedraných tunikách projednávali postup obrany nadcházejících dnů. Nebýt známých tváří, myslel by, že zde namísto šlechticů a velitelů severních vojsk sedí jen spolek pobudů.
Darman byl první, kdo si všiml nečekaných hostů a zároveň jako první rozpoznal Ludvíkovu tvář.
„Výsosti!?“ vyřkl s údivem.
„Kde je Marián?“ zeptal se Ludvík bez otálení.
„Odpočívá, pane,“ odvětil Darman.
„Slyšel jsem, že je nemocný,“ pronesl Ludvík s ustaranou tváří.
„Ano, Výsosti,“ přiznal Darman skleslým hlasem.
„Je to vážné?“
Darman neznatelně přikývl.
„Zaveďte mne k němu,“ odvětil Ludvík odhodlaně.
„Je to nakažlivá nemoc, pane,“ odvětil Darman ustaraně.
„Zaveďte mne k němu,“ zopakoval neústupně Ludvík.
Byl si dobře vědom rizika, ale přesto byl ochotný je podstoupit. Jednalo se o jeho bratra a to šly všechny zábrany stranou.
Darman sledoval princovu vážnou tvář a rezignovaně přikývl. „Pojďte za mnou, Výsosti.“
„Zůstaňte zde,“ pronesl Ludvík ke svému doprovodu a následoval Darmana do chodby vedoucí ke schodišti.
Bez dalšího slova stoupali ke konci schodiště, kde Darman přistoupil ke dveřím.
„Raději si dejte přes ústa a nos nějakou látku, pane,“ pronesl a sám si na tvář přiložil špinavý kus hadru.
U jedné ze stěn byla položena pryčna vystlaná polštáři se slámou, na nichž ležel vyčerpaný muž.
Ludvíkovi se sevřelo srdce při pohledu na svého bratra.
„Mariáne,“ hlesl.
Marián otočil tvář a jeho nepřítomný pohled směřoval k novým příchozím.
„Ludvíku,“ odvětil tichým a chraplavým hlasem.
Ludvík k němu pokleknul. Na rameni ucítil Darmanovu ruku, jejíž pevný stisk varoval před bližším kontaktem.
„Jak ti je?“ zeptal se s těžkým srdcem.
„Není to nejlepší,“ odvětil Marián a odkašlal si.
„Buď silný,“ pronesl Ludvík, „nechám k tobě poslat ranhojiče,“ dodal a pokusil se o úsměv.
Marián však zavrtěl hlavou. „Všichni umřeli,“ odvětil a hlavou pokynul ke dveřím. „Raději běž a drž se dál od tohoto místa. Mně už nemůžeš pomoci,“ dodal a v jeho očích se objevil lesk.
„Takhle nemluv!“ okřikl ho Ludvík.
Byl připraven sdělit mu smutné zprávy, které dorazily z Tornilu, ale nyní nemohl. Se smutkem sledoval bratrovo orosené čelo zmítané horečkou a nevěděl, jak mu pomoci. Slyšel o nemocech, které orci roznášejí, ale nikdy si neuvědomil, že by proti nim musel bojovat.
„Běž,“ pronesl Marián, když spatřil rozpačitou tvář svého bratra.
Ludvík pomalu vstal. „Vydrž, přijdu si pro tebe,“ dodal a otočil se k odchodu.
Marián mu neodpověděl. Jen zavřel oči, aby mu spánek dodal nových sil.
Ludvík počkal, až Darman zavře dveře, a bezmocně se opřel o chladnou kamennou stěnu.
„Jak dlouho je v tomto stavu?“ zeptal se zkroušeně.
„První větší příznaky se u něj projevily před osmi dny,“ odvětil Darman.
„Co to je za nemoc?“
Darman zavrtěl hlavou. „Nevíme, pane. Bere sílu a nakonec i mysl,“ přiznal rezignovaně.
„Kolik máte nakažených mužů?“ zeptal se Ludvík.
„Skoro třetinu,“ odvětil Darman. „Než jsme zjistili, že únava mužů nespočívá v náročných bojích, ale v této nemoci, nakazilo se mnoho vojáků,“ dodal skleslým hlasem.
Ludvík jen přikývl a pomalými kroky sestupoval dolů.
Vlastně to tušil hned, jakmile spatřil Mariána. Okamžitě si vzpomenul na muže na nádvoří. A pokud se u jeho bratra projevila nemoc před osmi dny, možná se u ostatních projeví každým dnem. Darmana nevyjímaje. Možná proto si stále přidržoval šátek před ústy, dokonce i když se vrátili do hlavního sálu, kde na něj čekali ostatní.
„Jak je Mariánovi?“ zeptal se Filip.
Ludvíkův pohled však říkal, že o tom nechce mluvit.
Přistoupil k nejvzdálenějšímu křeslu a posadil se. Chvíli mlčel a přemýšlel, než pohlédl do tváří ostatních mužů. „Kolik vašich vojáků můžeme použít k útoku?“
„Máme tu dvanáct set mužů,“ odvětil Darman, „ale pouze osm set je v plné síle.“
„Jen dvanáct set mužů?“ podivil se Ludvík.
Dobře věděl, že jen posádka Karagashe čítala na devět set mužů a celá severní armáda další čtyři tisíce.
„Ano, pane,“ přiznal Darman. „Polovinu mužů jsme ztratili u řeky Valdae a zbytek podlehl nemoci, když jsme se stahovali sem.“
„Nemá cenu déle čekat. Zítra se svou armádou zaútočím. Ať se připraví všichni, kdo ještě dokáží stát a udržet zbraň!“ pronesl Ludvík rozhodně.
„Ale, Výsosti, to je vyšlete na jistou smrt!“ namítl Darman.
„Už se někdo uzdravil, kapitáne?“ zeptal se Ludvík.
„Ne, pane,“ přiznal Darman.
„Takže stejně zemřou. Ať se sami rozhodnou, jestli chtějí zemřít na márách, nebo se zbraní v ruce,“ odvětil Ludvík.
„Rozumím, Výsosti,“ přikývl Darman, neboť pochopil krutou pravdu princových slov.
„S východem slunce zahájím útok z jihu. Jakmile se nám podaří strhnout pozornost orků a uvolnit prostranství před hradbami, zahajte útok i vy,“ dodal a vstal.
„Bůh s námi!“ byla jeho poslední slova, než opustil místnost.