Dorka byla schovaná pod podlahou. Vedle ní se tísnil mladší bratr, kterému bylo teprve dvanáct. V ruce držel drobný kuchyňský nůž a potichu se modlil. Nikdo jiný ve stavení nebyl. Dorka jej uchopila za druhou ruku a pevně stiskla zpocenou dlaň. I ona si přála, aby je nenašli. Přála si, aby okolo jejich stavení přešli bez povšimnutí.
Jejich tiché modlitby přerušil skřípot starých dveřních pantů. Někdo musel vstoupit dovnitř, byť zatím nezaslechli žádné kroky. Dorka sledovala úzkou štěrbinu v podlaze, skrz kterou zahlédla cizí postavu. Slídila přímo nad nimi. Dorka přestala dýchat. Přes ústa si dala ruku, aby strachy nevykřikla. Nikdo z vesnice nechápal, proč se vrátili. Jako by nestačilo, co provedli před necelými dvěma lety. Právě tehdy zemřeli Dorčiny rodiče. A také bylo znásilněno mnoho žen. Nyní cizinci přišli znovu a nikdo si nenamlouval, že budou přátelštější než naposledy. Dorka hypnotizovala úzkou škvíru a snažila se zjistit, zda je v místnosti ještě někdo další.
Náhle se poklop otevřel a nad ním stáli dva vysocí vojáci v přiléhavých, snad stříbrných zbrojích. Dorka začala ječet a Johan směrem k vojákům bodal malou dýkou. Na jeho hrudi přistála tupá strana kopí a přitiskla ho k hliněné podlaze. Ta rána mu skoro vyrazila dech. Když padl k zemi, upustil dýku a silně se uhodil do hlavy. Přesto neomdlel.
Druhý voják se sehnul a jediným hmatem uchopil jeho sestru. Křičela, škrábala a kopala, ale nic jí to nebylo platné. Se silou vojáka se rovnat nemohla. Do místnosti vstoupil třetí cizinec.
Johan uchopil konec kopí a chtěl je vojákovi vytrhnout. Ten však o to více přitlačil a vyrazil z mladých plic několik dalších doušků vzduchu. Poté kopí zvedl a zavřel poklop. Johan bolestí zatnul zuby a překulil se na stranu. Několikrát se ztěžka nadechl a klekl na kolena. Snažil se poklop nadzvednout, ale nešlo to. Vojáci na něj museli něco posunout. Škvírou pak bezmocně sledoval svoji sestru, jak se marně brání jejich násilí.
Jeden z elfů jí držel ruce, druhý uhýbal jejím kopancům a postupně z ní strhával šaty. Netrvalo dlouho a zbyl jí pouze šátek, který jí dali do úst, aby tolik neřvala. Její utlumené výkřiky byly naprosto zbytečné. Z očí jí proudily slzy a celá se klepala. Nedokázala se nijak vymanit ze sevření silných rukou, které jí bránily v pohybu. Cítila jen chlad, bolest a strach.
Johan seděl tiše na hliněném dně a se slzami v očích sledoval malými škvírami v podlaze, jak tři vysocí cizinci ubližují jeho o tři roky starší sestře. Jediné, na co se zmohl, byly občasné výkřiky mezi pláčem, kterými se snažil elfům vyhrožovat. Sám ale věděl, že i kdyby byl větší, patrně by neměl nejmenší šanci tak jako plno jiných mužů ve vesnici, jejichž ženy postihl stejný osud. Tiše se modlil a otíral zarudlé oči a jediným jeho přáním bylo, aby co nejrychleji odešli a on nalezl svou sestru živou.
Bylo to jen několik málo chvil, přesto to Johanovi připadalo jako věčnost. Dorka zcela ztratila pojetí o čase a možná i vědomí, neboť nijak nevnímala, že se jí vojáci přestali dotýkat a odešli. Ležela na stole, schoulená do klubíčka a vzlykala. Teprve až Johanovo opakované volání ji přivedlo zpět. Pomalu se posadila a opatrně se rozhlížela kolem. Byla jí zima a její mladé tělo jí bolelo. Okolo stolu ležely roztrhané šaty a na víku, pod kterým byla skrýš, stála matčina truhla.
Opatrně slezla ze stolu a otevřela ji. Vyndala první šaty, které byly na vrchu, a oblékla si je. Poté s vypětím všech sil truhlu odsunula zpět do rohu. Víko vylétlo vzhůru a na podlahu se vyškrábal Johan. Přiskočil k sestře a pevně ji objal. Bál se, že už se s ní nikdy neuvidí, tak jako se svými rodiči. Dorka jej k sobě přitiskla.
„Nikomu to nesmíš říct!“ řekla sice potichu, ale důraz jejího hlasu nenechával Johana na pochybách, jak moc důležité to pro ni je.
„Nepovím, neboj,“ odpověděl trhaně.
Jen stěží se mezi pláčem dokázal nadechnout. Skoro ji rozmačkal, jak se o ni bál.
„Nikomu!“ zopakovala Dorka a pohladila ho po černé kštici.
Elfové konečně opustili vesnici. Několikasetčlenná skupina odtáhla někam na východ. Vesničané přesto jen velmi obezřetně vylézali ze svých domovů. Teprve po dvou dnech se odvážili vyjít i mimo ves. K prvnímu hromadnějšímu setkání došlo po čtyřech dnech v malém dřevěném kostele na návrší nad vesnicí. Nikdo o tom, co se stalo v minulých dnech, nemluvil. Ani farář, který promlouval pouze o síle víry a o pozemském utrpení, které bude vykoupeno nebeským rájem. Na všech však bylo poznat, že se něco stalo. Každému bylo nějakým způsobem ukřivděno nebo ublíženo.
Dorka na sobě jako plno jiných žen nedávala znát, co ji toho osudného dne postihlo. Jen se každé ráno modlila, aby to nemělo žádné následky. Dobře si pamatovala, co se stalo při předchozím vpádu elfů, kdy ve vesnici otěhotnělo sedm žen. Když nastal čas porodu, přijeli do vesnice vojáci barona Norvuse v doprovodu kněze Oropa. Na okraji vesnice postavili velkou hranici z borového dřeva a všechna novorozeňata upálili. Matkám pak na rameno vypálili cejch. Učinili tak na základě dekretu kardinála z Briganu, který tvrdil, že ty, jež nosily ve svých lůnech nečistotu cizinců, jsou samy nakaženy chorobou, které jistě brzy podlehnou. Lidé se pak takových žen báli a stranili se jim, aby náhodou i oni nebyli nakaženi. Pro jejich identifikaci nechali každé vypálit na krk, záda nebo hruď zlomený kříž; symbol zapovězení a pošpinění.
Nikdo z Valionu nechtěl mít s elfy nic společného a Dorka také ne. I ona tehdy hlásala smrt novorozencům, posílena nenávistí k těm, kteří jí zabili její rodiče. Možná právě proto se nyní strachovala, aby zplozenec těchto vrahů nevyrůstal i v jejím lůnu.