„Pozor padá!“ zazněl výkřik neprohlédnutelnou tmou a se zaduněním dopadl masivní kus skály.
O bílou tvář se otřel odraz slabé záře a vyhublá postava se začala opatrně škrábat výš. Polonahý muž s několika rozedranými svršky se po chvíli námahy protáhl štěrbinou, kterou uvolnily padající kameny. V jeho stínu lezl druhý.
Dva špinaví a vyzáblí muži se zatajeným dechem sledovali záři Calimy; sierrského měsíce, který se nacházel v úplňku. Jeho jasně bílý svit dopadal na okolní krajinu a zastiňoval záři nejbližších hvězd.
Dlouhé černé vlasy, neuměle propletené do copů, špinavé stejně jako odrané kusy oblečení poukazovaly na věčnost uvěznění. Po čele jim stékaly krůpěje potu a ještě ztěžka oddechovali po předešlé námaze.
„To je nádhera,“ vzdechl s úlevou ten menší, jeho oči zalil slaný lesk, a vyčerpáním si sedl na skalnatou zem.
„Už jsem myslel, že to nikdy nezvládneme, Athrone,“ dodal při pohledu na velkou lunu, před jejímž jasným světlem částečně chránil svůj zrak napřaženou dlaní.
„Vím, Sarthe. Já vím,“ odpověděl tiše Athron a položil svému příteli ruku na rameno.
I jeho pohled směřoval k tajemným kráterům, které se nacházely na nedotknutelném povrchu Calimy. Poněkolikáté nasál čerstvý vzduch, který nezapáchal zatuchlostí ani nečpěl výkaly, a vzpomínal, kdy jej cítil naposledy. Nastavoval tvář vlahému větru a i jeho oči se začaly lesknout.
„To už si nemyslel nikdo,“ povzdechl tiše, jako by tomu ještě nemohl uvěřit, a sevřel pevněji Sarthovo rameno.
Jeho přítel přesně věděl, co tím mínil a jak to myslel. A právě to bylo jejich největší výhodou a nadějí, malým zrnkem na misce vah, která může rozhodnout o jejich svobodě.
„Musíme se vrátit a sdělit to ostatním,“ pronesl Athron, když si uvědomil, že je jeho pohled uvězněn okolní krajinou, na kterou snášela stříbrné paprsky vládkyně noční oblohy.
Sarth neodpověděl. Otřel si oči a zhluboka se nadechl. Jeho duši zalil blažený pocit, který nepocítil už věčnost. Vstal a krátce pohlédl Athronovi do očí. Vypadaly úplně jinak, než jaké si pamatoval. Přesto svého přítele poznal. Vyhublé tváře jim zvlnily vrásky úsměvu. Oba už skoro zapomněli, že mají nějaké podoby a že nejsou jen neviditelnými stíny a tajemnými hlasy, uzavřenými mezi skalnatými stěnami. Tvář byla tím posledním, o čem v temnotě hory přemýšleli.
„Dokázali jsme to,“ pronesl Athron tišeji než šum větru a nový příval slz mu zaslepil pohled.
Nevěděl, jak dlouho jim to trvalo, ale to už nebylo důležité. Čas tam dole vlastně nehrál žádnou roli. Možná na začátku, ale postupně se vytratil stejně jako naděje, ze které zbyla jen špetka, uvězněná někde hluboko v srdcích těch nejodvážnějších.
Sarth pevněji semknul rty a přikývl pod silou pocitů, které mu nedopřály slov. Nakonec se otočil, aby jako první zmizel v temnotě skalní průrvy. Athron se ještě naposledy zahleděl na hrdou Calimu a otřel si oči od pálivých slz, o kterých se domníval, že jich už není schopen.